Vnitřní překážky při zápase

Strach z vítězství

Mnoho dobrých hráčů s výbornými schopnostmi se potýká s hlubokou nedůvěrou ve vlastní schopnosti. Často prohrají i poté, co vedli 4:1, nebo 5:2. Opakovaně nejsou schopni dovést zápas k vítězství. Stačí drobná chybička, začnou se na sebe zlobit a úplně ztratí odvahu i koncentraci. Jako by trestali sami sebe, jako by měli pocit, že si nezaslouží vyhrát. Zlobí se na sebe, nedovedou svou poctivou práci na kurtu zakončit vítězstvím. Většinou jsou skvělí v tréninku, ale v zápase je spoutávají pochybnosti o sobě samých, nedůvěra v možnost úspěchu. V tréninku necítí tlak na nezbytnost úspěchu. Turnajové atmosféře však neumí čelit. Netroufnou si vyhrát proti někomu, koho obdivují, z koho mají respekt. Někdy mají paradoxní strach, že by se od nich očekávalo další vítězství v ještě náročnějších podmínkách dalšího kola. Zdá se jim, že takový nápor odpovědnosti by už neunesli. Jiní si komplikují vztah k zápasu osobními tématy. Kdyby vyhráli, soupeř by je „neměl rád“. Nevědomě touží po uznání, těžko nesou kritiku a projevy nepřízně. Většinou je důsledek skutečnosti, že jejich rodiče jim v dětství nevyjadřovali své city jednoznačně, žili v pocitu, že si lásku musí zasloužit nekonfliktností. Situace zápasu je pro ně těžko přijatelná.

 Výmluvy

Neúspěch někteří hráči často omlouvají výmluvami: “Měl jsem smůlu, pořád mi to lítalo do pásky.” Nebo: “Soupeř měl štěstí, hodně míčů mu spadlo na lajny.” Hráč se tak bojí přiznat svou nedokonalost. Nutí tímto způsobem své okolí k ochranitelským postojům, bojí se možné kritiky. Nejspíše byl zvyklý na model, ve které neúspěch přináší automaticky kritiku. Šanci jak se ji vyhnout nachází v nalezení vnější příčiny. Hráč má také velký problém uznat kvalitní hru druhého, cítil by to jako své ohrožení. Blokuje si tak možnost vývoje.

 Strach z prohry

Hráč těžko unáší své chyby. Myslí si, že je jedině perfektní, bezchybný výkon ho přivede k úspěch. Takový hráč se v zápase často bojí udělat uplatnit své schopnosti. Všemu, co je spojeno s větším rizikem, se nevědomě brání. Snadno se vzdává a propadá beznaději. Hráč přijal tlak zvenčí, který od něj vyžaduje něco nereálného.

Příklad: „Dnes jsi vyhrál 6/2, 6/3, ale máš ve své hře ještě rezervy. Příště se musíš více snažit, aby to bylo lepší“! Hráč se místo uznání dočkal jen přísného poučení. Hodnocení nebylo vyvážené. Jestliže se hráč s tímto názorem ztotožní, začne od sebe požadovat jen dokonalé výkony. Jakákoli chyby ho rozladí.

Je potřeba najít počátek této vnitřní dohody (Jsem hoden uznání jen, když nebudu dělat chyby).

Jedna z cest, jak strach postupně překonávat, je vystavovat se zátěží a situacím, které jsem schopen zvládnout a tuto zátěž postupně zvyšovat a postupně tak získávat důvěru ve své schopnosti. Pokud jde o talentovaného hráče, není to beznadějné.

 Strach z vítězství 

Jsou lidé, kteří rádi prohrávají, protože se jim potom dostává mnoho pozornosti a soucitu. Dávají přednost pasivní roli ve světě, jsou rádi ochraňováni. Těžko se to překonává, jedině skrze silný citový vztah k osobě, která obdivuje vítězství, může tyto ledy prolomit.